Září 2020: Jak nás ovlivňuje minulost?

Jak nás ovlivňuje naše minulost? A můžeme to nějak změnit?

Život každého z nás se odehrává v čase. Máme svoji minulost, žijeme v přítomnosti, díváme se dopředu (ať už s radostným očekáváním nebo s obavami) do budoucnosti.

Koučování i sebekoučování se primárně zaměřuje na přítomnost a na budoucnost. Formulujeme si své vize a cíle - čeho chceme dosáhnout, jak chceme žít, jací chceme být. Splnění těchto cílů leží v budoucnosti - někdy v krátkodobé, někdy v dlouhodobé. Abychom však svých cílů mohli dosáhnout, musíme pro ně začít něco dělat už teď - v přítomnosti, dnes, zítra, za týden ... Také si potřebujeme uvědomit, jaké máme zdroje, co všechno můžeme v současnosti využít, abychom svých cílů dosáhli, a co nám v tom naopak brání, jaké překážky a bariéry - to je také přítomnost.

Koučování se příliš do minulosti nevrací. Co se stalo, už nemůžeme změnit. Soustředí se spíš na současnou situaci, kde se právě teď nacházíme (přítomnost), a kam chceme dojít, co chceme změnit (budoucnost).

Přesto je někdy důležité ohlédnout se i zpátky. Mnoho psychologických směrů vychází z poznatků, že naše osobnost, to jací jsme a jaké máme vlastnosti, se formuje v dětství. Kromě genetických faktorů jsme silně ovlivněni prostředím, v jakém jsme žili, našimi rodiči a jejich výchovou - hodnotami a přesvědčeními, vzorci myšlení a chování, které nám předali. Později jsme ovlivněni i jinými důležitými osobami v našem životě. Existují dokonce výzkumy, které prokazují, že nás ovlivňují i předchozí generace, naši prarodiče a praprarodiče a jejich zážitky a životní zkušenosti (například vliv traumatizujících zážitků lidí za války na následující generace).

Pro naše sebepoznání je určitě důležité poznat svou minulost, vědět, jaké důležité vlivy nás formovaly. Zároveň ale není dobré je přeceňovat.

Mnoho lidé je přesvědčeno o tom, že na tom, jací jsou, už nemohou nic změnit. Musí to protě přijmout jako danou věc a nějak s tím žít. Je to ale skutečně tak? Finský psycholog Ben Furman vydal před několika lety knihu s názvem "Nikdy není pozdě na šťastné dětství". V ní dokládá, že zpackané dětství neznamená automaticky zpackaný život, a že i v dospělosti můžeme změnit pohled na naši minulost. Vše, co se nám v minulosti stalo, mělo pro nás nějaký význam. Je ale důležité si uvědomit, že tento význam tomu dáváme my sami. My jsme tím, kdo minulé zkušenosti a zážitky nějak interpretuje a dává jim nějaký smysl.

A při tom používáme filtry myšlení a vnímání, které jsem popisovala v minulém newsletteru. Pokud změníme své filtry, pomocí nichž si vykládáme svět, můžeme i své minulé prožitky vidět novými brýlemi a dát jim nový význam. To, jak se cítíme, nezáleží tolik na tom, co se nám skutečně stalo, ale jak jsme si věci, které se staly, vyložili, jak jsme si je pro sebe interpretovali.

Způsob, jakým přemýšlíme o své minulosti, můžeme tedy změnit. Můžeme nalézt nové roviny významu. Pokud vnímáme svoji minulost negativně, můžeme zkusit najít i pozitivní stránky - co nám to dalo, co jsme se díky tomu naučili, co důležitého jsme si díky tomu uvědomili ...

V minulosti můžeme najít i zdroje a osvědčené strategie pro řešení problémů, kterým čelíme v přítomnosti. Setkali jsme se už někdy s podobným problémem? Jak jsme ho tehdy řešili? Co nám nakonec nejvíc pomohlo? Jaké své schopnosti a dovednosti jsme přitom využili? A co z toho bychom mohli použít teď?

Jaké zážitky a vlivy z minulosti pro sebe považujete za určující?

Jsou spíše pozitivní, nebo spíše negativní?

Kdybyste změnili "brýle", kterými se na tyto zážitky díváte - jaký jiný, další smysl by pro vás mohly mít?

Mnoho úspěchů při sebekoučování Vám přeje Váš kouč Irma Bohoňková!